Druhá část rozhovoru se zakladatelkou značky Kari Traa 

„Musí to být Tvé jméno,“ řekli mi. A já na to: „Tak to nikdy.“

 

Jaký byl začátek tvého podnikání? Začínala jsi už během své kariéry…

Ano, bylo to po Salt Lake City. Potřebovala jsem něco, co bych mohla dělat, připadala jsem si už na sport stará, bylo mi 28. Sponzorovala mě značka Bula, měli sídlo ve Vossu, přišla jsem tam na kafe a ptali se, jestli chci pokračovat v lyžování. Nebyla jsem si jistá a oni se mě zeptali, jestli nechci navrhovat čepice. Že vědí, co dělám, že je to krásné a barevné a jestli nechci vytvořit vlastní kolekci. A já na to: „Bingo!“

 

Bylo to tak snadné?

Ne úplně, hned říkali, že potřebujeme dobrý název pro tu značku. „Musí to být Tvé jméno,“ řekli mi. A já na to: „Tak to nikdy.“ Ale řekli mi, že jestli to chci rozjet, musíme to udělat, aby to fungovalo, protože jsem byla v Norsku slavná. Asi proto, že jsem byla úplně jiný typ sportovce.

 

Takže jsi souhlasila?

Ptala jsem se rodičů, jestli jim nevadí, když bude moje jméno na čepicích, a ti mi řekli: „Je to tvoje jméno, dělej, co chceš.“ A pak se to rozjelo. Tak jsem si říkala, že budu příležitostná návrhářka a u toho ještě pár let budu lyžovat, protože to bude dobré i pro tu značku.

 

Zní to jako dokonalá cesta k úspěchu. Byly na ní i nějaké neúspěchy? Že bys měla obavy, že to nebude fungovat nebo to chtěla vzdát?

Ne. Naskočila jsem do vlaku a nevěděla, kde z něj vyskočím. Jo, jasně, měli jsme horší chvíle, ale nikdy jsem neměla pocit, že by to nemělo fungovat, viděla jsem, že prodáváme, bylo to lepší, než jsem čekala.

 

Jaké to je vidět lidi v oblečení, které navrhuješ, které nese Tvé jméno?

Teď už je to v pohodě. Ale ze začátku mě to hodně stresovalo, cítila jsem se trapně, když jsem někoho ve svém oblečení potkala. To trvalo asi 3 nebo 4 roky. Řešila jsem, že za to utratili peníze a jestli jsou spokojení. Čekala jsem, kdy ke mně někdo přijde a řekne, že to nestojí za nic.

 

Ale to se nestalo…

Ne. Teď je to jinak. Vidím, že moje oblečení oblékají holky od deseti let (i když jim to je občas velké) až po babičky, kterým je přes devadesát a nosí na horách moje vlněné oblečení. Už se za to nestydím.

 

Cítíš se za to hrdá?

Hrdá? Ne. Jsem ráda, co jsme dokázali. Nepovažuju to jenom za svůj úspěch, pomohla mi spousta lidí. Ale cítím se hrdá spíš na to, že dávám práci lidem, to mě těší moc.

 

Co děláš teď, když se chceš odreagovat? Pomáhá lyžování?

Samozřejmě, lyžuji ráda pořád. Ne, že bych se šla projet do boulí – i když, když vidím pěkné, tak jdu, ale poslední dobou mě chytil styl telemark.

 

A co další věci? Co ti pomáhá relaxovat kromě sportu?

Ráda něco vyrábím a pomáhá mi, když nemám příliš mnoho plánů.

 

Viděla jsem Tvoje kresby, jsou vážně pěkné!

Ty smutné holky? Moc ráda dělám podobné věci, ráda rekonstruuji starý nábytek. Jeden den dělám to, další zase zjistím, že bych strašně chtěla udělat něco na zahradě. Není to tak, že bych měla jednu aktivitu, prostě dělám to, co zrovna dělat chci. Je pro mě těžký fixovat se jen na jednu činnost, to mi nikdy nešlo.

 

To je docela zajímavé, něco, co bych od profesionálního sportovce nečekala.

To je pravda, já jsem ale byla soustředěná na jednu věc, když jsem závodila. Můj partner říká, že když se opravdu pro něco nadchnu, je těžké se ke mně dostat. Ale většinou taková nejsem, ráda dělám různorodé činnosti.